Hasiči u našich východních sousedů se stále častěji pouštějí do soudních sporů se Slovenskou republikou pro rozpor zákonné úpravy jejich služební pohotovosti s evropskými předpisy. Nejen, že hasičům po dobu služební pohotovosti náleží pouze částečná odměna, ale navíc se doba, po kterou jsou hasiči v rámci nařízené služební pohotovosti na služebně, nezapočítává do pracovní doby, a tedy ani do maximální povolené týdenní pracovní doby, což jak se stále častěji ukazuje, může být v přímém rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „Směrnice 2003/88“). Taková situace přitom nemusí být cizí ani některým pracovníkům Hasičského záchranného sboru České republiky, když ani česká zákonná úprava nemusí plně respektovat práva těchto pracovníků ve smyslu maximální povolené týdenní pracovní doby dle Směrnice 2003/88.
Rozvržení směny příslušníků Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen „HZS“) obsahuje ustanovení § 53 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „ZoSlužPom“), který zní:
„Za směnu v celkovém trvání 16 hodin se u příslušníka Hasičského záchranného sboru České republiky považuje časový úsek v rozsahu 24 hodin, v němž je mimo výkon služby v trvání 16 hodin stanovena služební pohotovost v místě, kde jinak příslušník vykonává službu (dále jen „služebna“) v trvání 8 hodin.“
Z výše uvedeného vyplývá, že směna pracovníka HZS se skládá z 16 hodinového úseku, kdy je pracovník ve výkonu služby a z 8 hodinového úseku služební pohotovosti, kdy se však pracovník stále musí zdržovat na stejném místě – služebně. Samotní pracovníci HZS proto své směny vnímají spíše coby 24 hodinové bloky, v rámci nichž musí být na služebně.
Velkým tématem je potom právě 8 hodinová služební pohotovost, po kterou pracovníkům HZS náleží odměna ve výši 35 % poměrné části přiznaného základního tarifu, osobního a zvláštního příplatku, který tomuto pracovníku připadá na 1 hodinu služby, přičemž v den pracovního klidu se tato odměny zvyšuje na 70%.
Pracovníci hasičských sborů tak sice na služebně (pracovišti) stráví 24 hodin, ale plně zaplacených a do pracovní doby započtených mají pouze 16 hodin, když 8 hodinová služební pohotovost se jim do doby výkonu služby nezapočítává. Pracovníkům HZS přitom ve většině případů nevadí samotná doba strávená na služebně, s nelibostí však přijímají, že na tuto dobu je do jisté míry nahlíženo jako na dobu odpočinku, s čímž je spojena i podstatně nižší odměna za tuto dobu. V mnohém se totiž doba strávená na služebně ve služební pohotovosti neliší od klasického výkonu služby, jak bude popsáno níže.
Po dobu služební pohotovosti totiž nemá být pracovníkem HZS služba vykonávána, jak ostatně upravuje i jak vyplývá z § 62 ZoSlužPom, který zní:
„(1) Příslušníkovi lze nařídit služební pohotovost v důležitém zájmu služby, jestliže je dán předpoklad výkonu služby přesčas.
(2) Služební pohotovost vykonává příslušník mimo dobu služby na služebně určené služebním funkcionářem nebo mimo ni v místě trvalého pobytu (ubytování) nebo na jiném místě určeném služebním funkcionářem na žádost příslušníka.“
Způsob, kterým je služební pohotovosti u pracovníků HZS užíváno, pak ale nemusí být v souladu s čl. 2 bod. 1 Směrnice 2003/88, který stanoví, že pracovní dobou se „rozumí jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.“
Pokud je tedy hasič k dispozici na služebně, kde navíc vykonává své povinnosti, a naopak v mnohém je podstatně omezen, pak by tato doba měla být považována za pracovní dobu a měla by být omezena maximální možnou délkou 48 hodin týdně.
Čl. 17 odst. 3 písm. c) bod iii) Směrnice 2003/88 sice zmiňuje možnost odchylky od evropské úpravy pro požární služby, to však pouze v rozsahu článků 3, 4, 5, 8 a 16 Směrnice 2003/88. Argumentem a contrario pak lze dovodit, že odchylky od definice pracovní doby v tomto případě umožněny nejsou. V tomto smyslu judikoval také Soudní dvůr Evropské unie ve věci C-518/15 ve svém rozhodnutí ze dne 28. 9. 2015, když při posuzování položených předběžných otázek došel k tomu, že článek 17 odst. 3 písm. c) bod iii) Směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že se členské státy nemohou u určitých kategorií členů požární služby přijatých do veřejných hasičských sborů odchýlit od souboru povinností plynoucích z ustanovení dané směrnice, včetně jejího článku 2, který definuje mj. pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“. Současně pak dovodil, že čl. 2 Směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut, což velmi významně omezuje možnosti věnovat se jiným činnostem, musí být považována za „pracovní dobu“.
Jak vidno, je možné zastřenou pracovní dobu shledat i u pracovníka, který je doma, ale je v tomto limitován 8 minutovou reakční dobou. Hasič je přitom povinen být přímo na služebně a jeho reakční doba je podstatně kratší, jeho možnost věnovat se jiným činnostem po dobu služební pohotovosti je tak omezena mnohem šířeji, a proto by se závěr ohledně pracovní doby měl uplatnit o to více.
Spory tohoto typu se již dostaly i před české soudy, tak například Krajský soud v Plzni svým rozsudkem z listopadu 2024, který má naše advokátní kancelář k dispozici, zrušil rozhodnutí generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR, kterým bylo zamítnuto odvolání pracovníka HZS proti nepřiznání nároku tohoto pracovníka na služební příjem vypočtený na základě násobku jeho hodinového příjmu a počtu hodin odsloužených pohotovostí.
Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku jasně stanovil, že „V případě, že by se v navazujícím správním řízení ukázalo pravdivé tvrzení žalobce ohledně nutnosti být při pohotovosti připraven k zásahu do dvou minut, pak by se služební pohotovost vykonávaná v tomto pojetí prakticky shodovala s klíčovou činností hasiče ve službě, tj. čekat a být téměř okamžitě přípraven na zásah při řešení mimořádné situace (kupříkladu požáru). V takto popsaném scénáři by volný čas žalobce prakticky neexistoval, nebyla by myslitelná ani jakákoliv forma skutečného odpočinku kvůli nutnosti být neustále tzv. „v pozoru“, tudíž by nebyl dán žádný legitimní důvod krácení žalobce na jeho platových nárocích poskytováním koliko odměny za služební pohotovost ve výši zlomku běžného služebního příjmu za výkon činnosti, která se obsahově v podstatných rysech shoduje s běžnou službou.“
Krajský soud tak naznačil, že nejen, že by služební pohotovost měla být započtena do pracovní doby, ale že by neoprávněným používáním institutu služební pohotovosti rozhodně nemělo docházet ke krácení pracovníků na jejich platových nárocích vyplácením zlomku běžné odměny. Pro účely posouzení způsobu, jakým má být pracovník HZS odměňován, pak má být rozhodující právě povaha tvrzené služební pohotovosti, tedy zda tato naplňuje spíše znaky výkonu služby nebo pohotovosti.
V tomto smyslu pak judikoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z prosince 2023, v němž shrnoval závěry Soudního dvora Evropské unie ohledně toho, že „určujícím faktorem pro přiznání kvalifikace „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 je skutečnost, že pracovník je povinen se zdržovat na místě určeném zaměstnavatelem a být mu k dispozici, aby mohl v případě potřeby okamžitě vykonat příslušný úkol. Tyto povinnosti, které znemožňují dotčeným pracovníkům zvolit si místo pobytu během doby pohotovosti, je totiž třeba považovat za spadající do výkonu jejich povinností,“ a dále že „za těchto podmínek je třeba vykládat pojem ′pracovní doba′ stanovený v článku 2 směrnice 2003/88 v tom smyslu, že se vztahuje na situaci, kdy je pracovník nucen strávit dobu pohotovosti v místě svého bydliště, být k dispozici zaměstnavateli a být schopen se do 8 minut dostavit do místa práce“ tyto pak vykládal v tom smyslu, že: „pokud konkrétní povaha údajné služební pohotovosti omezovala žalobce podobně jako pracovníka ve věci řešené SDEU, mohlo by to být argumentem pro závěr, že žalobce při této údajné služební pohotovosti ve skutečnosti vykonával službu, fakticky ve vícesměnném režimu.“
Služební pohotovost je možné ještě srovnat s pracovní pohotovostí ve smyslu § 95 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“), pro kterou je mimo jiné přímo vyžadována i nepřítomnost zaměstnance na pracovišti, jinak je takovou činnost nutno považovat za pracovní dobu. V režimu služební pohotovosti ve smyslu § 62 ZoSlužPom pak podmínka nepřítomnosti pracovníka na pracovišti (služebně) odpadá, když jeho přítomnost na služebně je přímo předvídána. Právě pro tento zásadní rozdíl by pak měla být v případě služební pohotovosti řešena její materiální podstata, tedy zda se skutečně o pohotovost jedná a nejedná se pouze o zastřený výkon služby.
Závěru, že by u mnoha pracovníků HZS mohla doba služební pohotovosti spíše vykazovat znaky samotného výkonu služby, přisvědčuje i další z judikátů SDEU (sp.zn. C‑580/19), v němž bylo dovozeno, že „čl. 2 bod 1 Směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během níž musí být pracovník s to dostavit se na hranici města, kde se nachází jeho služebna, ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem, představuje v plném rozsahu „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud z celkového posouzení všech okolností daného případu, zejména důsledků stanovení takové lhůty, a případně průměrné četnosti výkonů práce během této doby, vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníkovi během uvedené doby jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka volně nakládat během téže doby s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se v tomto čase vlastním zájmům.“
V praxi se tak ukazuje, že institutu služební pohotovosti může nadužíváno a v případě pracovníků HZS jím může být zastírán skutečný výkon služby. Tento postup pak umožňuje, aby pracovníkům HZS byly vypláceny podstatně nižší odměny. Nezapočtení doby služební pohotovosti do doby služby (pracovní doby) přitom přináší i mnohé další následky, např. při výpočtech doby nepřetržitého odpočinku. Naopak, pokud by služební pohotovost byla do výkonu služby (pracovní doby) započtena, pak by tím docházelo k překročení maximální povolené týdenní pracovní doby v rozsahu 48 hodin stanovené čl. 6 písm. b) Směrnice 2003/88, v důsledku čehož pracovníkům vzniká škoda.
Hasiči na Slovensku se již do boje proti porušování maximální povolené týdenní pracovní doby a výplatě nižší odměny v době služební pohotovosti pustili a v mnohých případech jsou jim náhrady škody přiznávány, dokonce pak zohledňují i nemajetkovou újmu vzniklé v důsledku ztráty času odpočinku, který mohli trávit s blízkými a fyzicky i psychicky regenerovat.
Náznaky sporů o způsob, jakým je u hasičů užíváno institutu služební pohotovosti, umožňující překračování maximální povolenou týdenní pracovní dobu již lze spatřit i v České republice, ale lze očekávat jejich nárůst a je pak otázkou, zda by tyto spory neměly zákonodárce vést ke změně současné legislativy v této oblasti.
Naše advokátní kancelář je připravena v dané věci poskytovat kvalitní právní služby.
Mgr. Jindřich Kamler