Ústavní soud se ve svém novém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 zabýval ust. § 742 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), jehož výkladu se již v jiném případě věnoval i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 29. 07. 2022 (R 64/2023). Podle ust. § 742 odst. 2 OZ platí, že: „Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.“
Nejvyšší soud však dovodil, že dotčené ustanovení je aplikovatelné pouze, když se manželé na valorizaci dohodli s tím, že jestliže by v konkrétní věci bylo nezohlednění valorizace vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou byl vynaložen a ke které došlo až později, po vynaložení vnosu v rozporu s dobrými mravy anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 OZ), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout při stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů), aniž by bylo (zejména v případě rozsáhlejších rekonstrukcí staveb) nutné zjišťovat přesnou výši takového zhodnocení. Dle Nejvyššího soudu se uvedená argumentace měla přiměřeně uplatnit i při vypořádání vnosu z výlučného na společný majetek.
Ústavní soud při výkladu ust. § 742 odst. OZ zohlednil, že koncepce dotčeného ustanovení vychází z principu obohacení (nikoli z principu náhrady škody). „Je-li společné jmění manželů obohaceno, má být náhrada za toto obohacení vydána do jmění, na jehož úkor toto obohacení nastalo. Rozhodující není výše investovaného majetku (škoda na jmění), ale to, jak se tato investice projeví ve zvýšení hodnoty společného jmění (srov. Melzer, F., Tégl, P a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-793. Praha: Leges, 2016, s. 639 a n.).“ Co platí pro zvýšení hodnoty společné věci pořízené z vnosu, platí rovněž pro její snížení.
Ústavní soud rovněž připomněl, že původní občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) neznal obdobu současného § 742 odst. 2 OZ. Tehdejší judikatura pak vycházela z principu redukce a dovodila, že se při vypořádání přihlédne ke snížení hodnoty nebo zániku věci pořízené z výhradního majetku manžela. Ke zvýšení hodnoty věci se nepřihlíželo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 86/71 ze dne 3. 2. 1972 (R 42/1972)].
Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud nepřekročil meze soudcovského dotváření práva ve vztahu k ust. § 742 odst. 2 OZ a zdůraznil, že soudům s ohledem na demokratický charakter státu přísluší zákony vykládat (v užším slova smyslu) a dotvářet – tedy interpretovat, nikoli je však měnit (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Soudy mohou vykročit mimo hranice nejširšího možného jazykového významu zákonných ustanovení (mimo výklad v užším slova smyslu), respektují-li přitom obecně uznávané metody dotváření práva. V takovém případě se stále pohybují v mezích ústavně přípustné interpretace zákona. Zákonodárce nedokáže dopředu předvídat všechny možné situace a právní jistota současně není jedinou, natož nejvyšší hodnotou. Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2264/13, obdobně II. ÚS 1578/21).
Touto optikou Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší soud v ust. § 742 odst. 2 OZ, které upravuje valorizaci identifikoval tzv. teleologickou (nepravou) zakrytou mezeru v zákoně a vykročil mimo hranice jazykového významu a dotvořil zákon při použití teleologické redukce: „Teleologická redukce je obecně uznávanou (a v některých případech i nezbytnou) interpretační metodou, pojí se s ní však veškerá omezení uvedená výše. Soud si před dotvářením zákona musí ujasnit, 1) zda je v zákoně mezera, 2) zda je tato mezera nevědomá, případně 3) zda u vědomé mezery došlo k podstatné změně relevantních okolností. Dospěje-li soud k tomu, že jsou dány podmínky pro dotvoření zákona, musí důkladně (a transparentně) vysvětlit, o jaké důvody svou interpretaci opírá.“ Dle ÚS se Nejvyšší soud v odůvodnění v odkazovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 (R 64/2023) nevěnoval otázce, zda je tvrzená mezera v zákoně vědomá. Z důvodové zprávy k OZ se přitom podává, že zákonodárce chtěl explicitně změnit dosavadní systém valorizace vnosu: princip redukce nahradit principem obohacení. Ústavní soud proto uzavřel, že v případě tohoto ustanovení jde nanejvýš o mezeru počáteční a vědomou. Nejvyšší soud se tak podstatně odchýlil od obecně uznávaných interpretačních metod, vyložil-li právní normu obsaženou v § 742 odst. 2 OZ v rozporu s jasným jazykovým zněním a záměrem zákonodárce. Dotvořil zákon, aniž by pro to byly dány předpoklady a pokusil se tím fakticky zákon změnit. Lze tak shrnout, že k valorizaci má podle Ústavního soudu docházet automaticky, když zákon žádnou předchozí dohodu manželů nepředpokládá.